Noah Gordon prodal filmová práva k bestselleru Ranhojič

Noah Gordon se narodil 11. listopadu 1926 ve Worcesteru, Massachusetts. V roce 1945 absolvoval klasické gymnázium a chtěl být námořníkem, ale kvůli vadě zraku nebyl přijat . Přihlásil se proto jako dobrovolník k námořní pěchotě.
Po válce začal studovat medicínu, ale brzy přeběhl k žurnalistice. V roce 1950 ukončil studia a přijal práci v New Yorku jako odborný redaktor časopisu v Avon Publishing. Brzy na to se oženil se svou bývalou spolužačkou Lorraine. Po narození prvního dítěte se Noah s rodinou vrací do rodného Worchesteru a začíná pracovat jako reportér místních novin. Začal se přátelit s předními Bostonskými lékaři, účastnil se přednášek, pitev a operací a začal psát články a první knihy z lékařského prostředí.
Stal se editorem odborného časopisu o psychiatrii a napsal knihu Rabi. Brzy se stal editorem dalšího časopisu o stresu, ale editorská práce jej odváděla od úmyslu napsat další knihu. Teprve když jeho nejmladší dítě začalo studovat vysokou školu, rozhodl se, že se rodina přestěhuje na venkov do Ashfieldu a začal pracovat na románu Ranhojič, jehož osnovu nosil v hlavě už léta. Kniha však vyšla v době, kdy jeho nakladatel změnil zaměstnání a tak se v Americe prodalo jen 10 tisíc výtisků. Naštěstí knihu četl německý nakladatel Karl H. a rozhodl se ji vydat ve své vlasti. Ranhojič se okamžitě stal bestsellerem, v Německu se prodalo 6 milionů kopií. Brzy kniha zaplavila celou Evropu.
Jeho knihy získaly mnoho mezinárodních literárních cen a dnes patří mezi nejznámější spisovatele historických románů.
V současnosti žije v Bostonu a kromě ságy rodu Coleů Ranhojič, Šaman a Lékařka u nás vyšly ještě jeho knihy Rabi, Katalánec, Poslední Žid.

Úryvek z knihy Ranhojič

"„Tohle je jeden z nejdůležitějších nástrojů," řekl Ibn Sir. slavnostně.
Držel v ruce sklenici s močí a poučil studenty, že správně se jí říká matula. Měla tvar zvonu s široce zahnutým krčkem a byla určena k zachycování moči. Ibn Siná osobné vyhledal skláře, jenž matuly pro maristán vyráběl. První informací, kterou Ibn Siná zahájil několikatýdenní cyklus přednášek o moči bylo to, že jakmile moč obsahuje krev nebo hnis, jistě je v těle něco v nepořádku.
Je moč světlá nebo lepkavá? Zvažovaly se a prodiskutovávaly nepatrné rozdíly v zápachu. Našla se v ní sirupovitá zrnka cukru? Signalizuje křídovitý zápach přítomnost kamenů ? Kyselost zanedbanou chorobu nebo jen přemíru snědeného chřestu?
Když je proud hojný, znamená to, že tělo vyplavuje odpad, a mírný svědčí o tom, že vnitřní horkost tělo vysušuje. Ohledně barvy je Íbn Siná učil, aby se na moč dívali okem umělce jako na paletu jedenadvaceti odstínů barvy od čiré přes žlutou, tmavě okrovou, červenou, hnědou až k černé, svedčící o kombinaci obsahu nebo přítomnosti nerozpustných komponentů.
Tolik povyku kolem pitomého čurání, říkal si Robert. „Proč je moč tak důležitá?" zeptal se nahlas.
„Protože přichází z míst, kde se dějí důležité věci," ' odpověděl Ibn Sina. Vrchní lékař jim potom četl výňatky z kni: v nichž autor tvrdil, že ledviny jsou orgány, ve kterých se moč tvoří.
„Řezník tuto skutečnost denně vidí. Vidí, že z každé ledviny vychází trubice zvaná močovod a směřuje do močového měchýře. Tím je funkce těchto orgánů objasněna."
Tahle lekce Roberta rozzuřila. Lékaři by neměli mít zapotřebí konzultovat s řezníky nebo se učit na mrtvých ovcích a prasatech, jak jsou stavěni lidé. Když je tak zatraceně důležité vědět, co se děje uvnitř mužů a žen, proč se tedy nedívají do mužů a žen? Když mohou Qandrasseho mullové obcházet zákony, vesele se pářit a flámovat, proč by se lékaři neměli odvážit ignorovat tyhle svaté muže, aby získali potřebné znalostí?"